Ve svém novém dokumentárním filmu Jak se vaří dějiny se oceňovaný slovenský režisér Peter Kerekes podobně jako ve svých předešlých dokumentech (Ladomírske morytáty a legendy , 1998; 66 sezón, 2004) obrací do dávné minulosti a nedávné přítomnosti. Prostřednictví dramatických příběhů armádních kuchařů, kteří vařili vojákům během několika krvavých válečných konfliktů, nás provází různými zeměmi, dějinnými epochami; událostmi, jež změnily dějiny i mapu Evropy, ale především nám ukazuje zajímavě propletené a dodnes většinou obtížně rozpletitelné vztahy plné paradoxů mezi lidmi, národnostmi, národy a zeměmi. Na filmovém plátně vedle sebe často stojí a konfrontují se lidé, kteří v jiných obdobích evropských dějin stáli – anebo spíše “vařili” - proti sobě: Němec Franz Wienhart pekl chléb hladovým vojákům Wahrmachtu jak v době, kdy vyhrávali 2. světovou válku, tak tehdy když byla německá armáda na ústupu. Žid Liepke Distel, který přežil koncentrační tábor, se po válce rozhodl Němcům pomstít právě tím, čeho se mu v táboře nedostávalo – chlebem. Ruska Klavdia Lobanovová vařila během blokády Leningradu ruským letcům, kteří vzlétali do boje proti německým letounům. Maďar Békés Mihály zase vařil ruským vojákům v době, kdy okupovali Maďarsko. Ljudmila Kornevová vařila sovětským vojákům při okupaci Československa. Rus Vasilij Logunov se během války v Čečensku nedokázal dostat na kobylku zlodějům. Dva Francouzi - Jacques Besson a René Bianchi – se v názorech na válku nikdy neshodnou, dvě srbské kuchařky - Branka Mudrenić a Ankica Pavlović - shodně tvrdí: “Vařily jsme pro všechny lidi – a samozřejmě jsme vařily hlavně proti Chorvatům!” Film Jak se vaří dějiny vypráví o tom, jak kuchaři a jejich polní kuchyně ovlivňovaly průběh 2. světové války, konfliktu na Balkáně, války o Alžír, sovětské okupace Maďarska a Československa a mnoha jiných sporů.

KUCHAŘI

"Hlavními hrdiny filmu Jak se vaří dějiny jsou armádní kuchaři. Jsou to obyčejní muži v zástěrách navlečených přes uniformu, jejichž úkolem je starat se o naplnění obrovského žaludku věčně hladového dítěte – armády. Na první pohled je jejich funkce méně důležitá, než je role tankových brigád, leteckých svazů, nebo výsadkových oddílů. Pokud je zabezpečeno správné plnění a vyprazdňování žaludku, je možné dosáhnou i plynulého naplňování a vyprazdňování vojenských pozic. Armádní kuchaři tak mohou nejen ovlivňovat náladu a výkon vojáků, ale svými vařečkami rovnou ovlivňovat dějiny. Samotné vaření a boj toho přece mají mnoho společného: taktizování, odhad množství ingrediencí, dochucování kořením. Příprava jídla se tak stává metaforou boje.”

KUCHYŇ

"Ve filmu jsem si za svou ´kuchyni´ zvolil evropský prostor. Je to ´kuchyně, které rozumím.´ S kuchaři jsme filmovali v Anglii, Francii, Čechách, Maďarsku, Chorvatsku, Srbsku, Bosně, Rusku a Izraeli."

JAZYK

"V mnoha národních jazycích má slovo 'jazyk' dva významy. Jazyk – část těla, kterou ochutnáváme pokrm. Jazyk – řeč, kterou mluvíme. Jazyk i jazyk – oba jsou základem národní kultury. Řeč i chutě se u nás formují již v dětství, ne nadarmo se mluví o mateřské řeči a mámině kuchyni. Obě jsou výsledkem dlouhého kulturního vývoje, ovlivněného zeměpisnými podmínkami a dějinnými okolnostmi. Každý národ má svého mistra, který ovládá jazyk jako nikdo jiný – Francouzi mají Francoise Villona a Brillat – Savarina, Maďaři mají Petőfiho a Grundela. Nevraživost mezi jednotlivými národy se projevuje i skrze nevraživost ve vztahu k jídlu. Existuje nacionalizmus chutí, který je silně zakořeněný v podvědomí našich chuťových buněk. Cizí nám nechutná, protože mu nedůvěřujeme, své 'národní' jídlo povyšujeme na národní symbol a jsme připraveni ho kdykoliv bránit. Každý jazyk se snaží zachovat si – a někdy také rozšířit – svoje JAZYKOVÉ teritorium. Invaze cizích národů obohatily náš slovník o nová slova a náš jídelníček o nová jídla. V našem filmu se mluví a vaří sedmi jazyky. Doufám, že mu diváci přijdou na chuť.”

ČAS

"Čas je v armádě i kuchyni tou nejdůležitější veličinou. Jednotlivé úkony musí probíhat ve správné časové posloupnosti a zároveň musí trvat přesně stanovený časový úsek. Maso nemůžeme naklepat až poté co jej usmažíme, během útoku pěchoty nelze zároveň spustit dělostřeleckou palbu. Ve filmu vypráví každý kuchař svůj vlastní příběh, svůj vlastní recept na život. Časový záběr filmu je tedy omezen věkem přímých pamětníků. Jak říká jeden z kuchařů, pan Békés z Maďarska – „Omezený trvanlivostí lidského materiálu.“ Ve filmu veteráni vypráví své příběhy z 2. světové války, války o Alžír, maďarské revoluce v roce 1956, okupace Československa roku 1968, balkánských válek a války v Čečensku."

RECEPT

"Kuchaři jsou různí. Někdo vaří podle receptu a poslušně poslouchá rozkazy. Jiný neustále experimentuje, má vlastní názor na kuchyni i na svět kolem. Ve slovanských jazycích existuje výraz „vařit od oka“ – takoví lidé mají s vařením svou zkušenost, mají odpozorované situace (v hrnci i v životě), umí od oka odhadnout stav věcí. Jedním z hlavních témat filmu je hledání návodu, jak se má člověk zachovat...Jsou rozkazy zároveň recepty? Máme se v životě řídit recepty? Kdo má vůbec právo psát kuchařky? Kdy můžeme odmítnout žít podle receptu a kdy máme vařit podle rozkazu? Kuchaři – vojáci, kolegové, nepřátelé. Jak by se asi chovali na setkání profesionálních kuchařů? Bojovali by jeden proti druhému a nebo si vyměňovali recepty? A co morální poselství hrnců? Kdyby si všichni kuchaři světa řekli, že nebudou vařit, zmizely by i války...?